Kohouti a slepičky

Toto je ožahavé téma…. Měli jsme kohoutka, liliputa. Píši měli. On nebyl ale jen obyčejným kohoutem…Byl malý, s velkou autoritou. Tehdy jsme ho obdrželi od Zuzky přítele Petra, aby prý Vašík věděl, jak vypadá kohoutek. Bydlel v ohrádce mezi ovečkami a kachnami. Naučil se z ohrádky vyskakovat a na konec i asistoval ráno při krmení koní, kdy lezl do boxů a pletl se pod nohama. Byl to i odvážný kohout. Přišli jsme na to náhodou jednou u pití kávy pod naším altánem, kdy Zuzka dovezla svého loveckého jezevčíka Baxe…. Ten malý kohout ho dokázal i několik minut honit, celý načepýřený, se zlostným výrazem, mezi stromy, pod stolem. Bylo to k potrhání. Když jsme pili kafe, ozobával nám tkaničky…. Bohužel jeho výlety z ohrádky se mu staly osudné, prochladl v zimě 2009, kdy byly všude velké hromady sněhu….
 

Vystřídal ho náš nový kohout, rovněž darovaný, s kříženkami slepiček. Slepičky nám nevíme proč dlouho nevydržely, ale kohout se stal členem našeho Království. Je to taková čistička, sám si vyskakuje z ohrádky a chodí až do výběhů, kde rozhrabává koňské kobližky a vybírá si „dobroty“…díky tomu nemusíme kobližky z výběhů uklízet ! Je legrační, a je neuvěřitelný tím, že si vlétá na větev jedné lípy na noc a je myslím tak skoro v 2,5 m výšky… Neumím ho ani v mrazech přesvědčit, že by mohl k větvi přimrznout, i když jsem ho již mnohokrát na noc zavírala…I on se určitě těší na jaro, až bude mít zase nad hlavou listí z lípy, místo vloček sněhu…