Kontakty

VLADKATEAM
Vlaďka Kozáková

Telefon: 608 072 300
E-mail: vladka@vladkateam.cz

Cedra

otec : : Robinson 32 (holštýn),  matka : Céva po Belendek

 

Narozena : 14.4.1991, český teplokrevník, smíšená bělka, dosažená výkonnost : „S“

 

Cedra byla mým prvním soukromým koníkem. Když teď sedím a vracím se zpět do minulosti a k tomu, co vše jsem s Cedrou prožila, myslím, že by to byl dosti dlouhý román. Se slzičkou v oku musím napsat, že tento román neměl mít nikdy konce, ale nakonec se přeci jen životní cesta Cedry a moje po sedmi letech rozešla. A tak bych chtěla jako jakousi vzpomínku na naše společné kamarádství napsat několik řádků o této nádherné kobylce....

 

Cedru jsem znala od hříbátka. Narodila se ve stájích VÚŽV v Uhříněvsi. Byla jedna z prvních „produktů“ nové koňské krve a to proto, že její otec byl importovaný holštýnský hřebec Robinson 32. Matka Céva, která nikdy nepůsobila ve sportu, ale jejímž otcem byl legendární plnokrevník Belendek, byla dobrým základem pro vznik dobrého sportovního koně nové doby...

Cedra byla od malička obrovskou osobností. Narodila se jako vybělující bělouš, ale její další zvláštností bylo to, že velmi rychle bělela. Odešla na pastviny do nedaleké stáje pana Hesse a tady „rovnala“ své vrstevníky až do jejích třech let. Mezitím se naše cesty rozdělily, protože já jsem právě v této době byla ve stájích u Thomasse Mühlbauera. Tam jsem prošla německou školou a tak po mém návratu do Uhříněveských stájí se vrátila i Cedra. Věděla jsem, že je to jakýsi zázrak, úplně jiné chody, než její vrstevníci, dobrý rámec, absolutní pružnost a ušlechtilost. Vybrečela jsem si, aby mi Cedra byla svěřena do tréninku.

A tak se naše cesty spojily. První nauždění, zvykání na sedlo, první lonžování... Lonžovala jsem Cedru půl roku a po každé mě fascinovala její lehkost pohybu a chápavost. Na jaře jsem pak Cedru obsedla. Bez problémů se vyrovnala se zátěží na hřbetě, velmi rychle pochopila pomůcky. Byla jsem na ní hrdá ! Absolvovaly jsme první skoky a já zažila tehdy snad poprvé pocit absolutní bezchybnosti stylu a pružnosti nad skokem, a to na české půdě. Byla jsem unešená a věřila jsem, že Cedra je budoucí český „Milton“....

V této době jsem dostala nabídku pracovat u pana Macha v Chotýšanech. Touha po profesionálním ježdění mě na chvíli omámila a já se Cedře nemohla již věnovat s takovým nasazením, jako do této doby. Ještě nebyla moje a tak jsem si jí nemohla na statek do Chotýšan převézt a tak jsem třeba dva dny v týdnu nezvládala Cedru jezdit. Měla jsem však takovou domluvu, že Cedru nikdo, kromě mě, nebude jezdit.... Až jednou..... Byla tato domluva porušena a stalo se něco, co možná na vždy ovlivnilo kariéru Cedry.....

Jedna dívka z uhříněveské stáje vzala Cedru s ostatními koňmi na vyjížďku. Nikdo jí do té doby neznal, dokázala pořádně vyhazovat a to se stalo osudným..... Jezdkyně z Cedry spadla a Cedra se tryskem vydala na cestu do stáje. Na neštěstí musela Cedra domů přecválat silnici a tady se to stalo. Cedra se srazila s autem...... O třech nohách dorazila do stáje,čtvrtá noha samá krev.... Já tam nebyla, ale když jsem se dozvěděla, že Cedra má od světla automobilu přeříznutou šlachu- ohýbač kopyta na levé zadní noze, a že už nikdy nebude skákat, bylo mi hrozně..... Tolik jsem věřila, že mám konečně onoho OSUDOVÉHO koně, a že spolu spoustu parkurů vyhrajeme....Vše se mi roztříštilo mezi prsty, vše bylo pryč......

Cedra stála dva měsíce uvázaná na 30cm vodítka mezi dvěma stěnami, s nohou v sádře. Nedostávala téměř žádné krmení, ale ona byla trpělivá !!!! Stála a čekala.... Mě se mezitím naskytla příležitost odjet znovu do Německa, tentokrát až k Mnichovu. Nechtěla jsem Cedru opustit. Nechtěla jsem zahodit naději.... A tak jsem se rozhodla, že jakmile Cedře sundají sádru z nohy, pojede do Německa se mnou. Zařídila jsem veškeré celní a veterinární papíry. Vím, že tenkrát v očích okolí jsem byla naivní blázen, který si chce vézt „chromou“ kobylu do Německa ! Ale ona bojovala ! Přišel den, kdy Cedře sundali sádru.... Poprvé po dvou měsících jsem jí odvázala a vyvedla opatrně ze stáje. NEKULHALA !!!! Stal se zázrak. A tak se mnou Cedra druhý den po sundání sádry odjela do Německa i s pořádnou krabicí léků.

Bylo to 21.11.1994. Věřila jsem, že se mi podaří dát Cedru dohromady, že vůbec nevadí, že ztratí rok, ale ten rok bude pro ní rokem rehabilitačním. Odjely jsme s Cedrou do malé stáje nedaleko Dachau, do Waltershoffenu. Tady jsem začala Cedru znovu jezdit. Dlouhé krokovky, pak jsem začala nohu postupně zatěžovat.Vše se zdálo být v pořádku.... Jen něco v Cedře zůstalo.... Zůstal v ní onen šok po srážce s autem a toho se nikdy nezbavila. Později se to projevilo úplně hmatatelně....

 

V této stáji jsme zůstaly do ledna 1995. Pak jsem dostala zajímavou nabídku z jedné velké stáje v Hebertshausenu u Dachau. Byla to obrovská stáj. Dvě haly, 110 koní,krytý lonžovací kruh, kolotoč (ze kterého jednoho krásného dne z kroku vyskočila- výška stěn byla téměř 2 m), venkovní obdélník i kolbiště. A tak jsme se s Cedrou odstěhovaly sem. Každý jí obdivoval, byla opravdu krásná. Na jaře byla vlastně čtyřletá, ale byla už hodně bílá, což bylo opravdu zvláštní. Tady jsem musela vždy vymístovat 10-15 boxů, abych měla levnější ustájení Cedry. Jinak jsem celý den jezdila. A tak jsem mohla Cedru brát i do hodin, které dával tady zdejší Bereiter místním učenkám, byla tu totiž opravdovská jezdecká škola. V této stáji jsem dávala i jezdecké hodiny a tak jsem se seznámila se spoustou nových lidí. A tak se přihodilo, že jsme se jednoho krásného dne opět stěhovaly.

 

To víte, putujte s koněm po Německu bez vlastní dopravy. Měla jsem ale vždycky štěstí, že mi někdo z nových přátel pomohl Cedru přestěhovat. Je pravda, že jsem zažila i mnoho údivu a obdivu, jelikož to zdaleka nebylo samozřejmostí, aby češka měla v Německu koně a to ještě takto schopného. Nechci zveličovat, ale bylo to tak.

    Naší další zastávkou totiž byl velký hřebčinec Jennissen u Augsburgu. Tady jsem byla 8 měsíců. Cedra začínala být opravdu v kondici. Musím říci, a to nejsou má slova, ale zdejšího tehdejšího Bereitera, že Cedra byla mezi mladými koňmi v této stáji považována za téměř nejlepší, ještě společně s jedním Oldenburským valachem. Ve volnosti překonávala plné stojany s bezchybným stylem a úžasnou lehkostí..... ne jedenkrát jsem dostala od Němců nabídku, abych jim Cedru prodala. Neudělala jsem to, pořád jsem měla na mysli onen zázrak, že Cedra po onom zranění vůbec skáče a JAK!!!  To, jak byla dobrá, však leželo v žaludku majiteli hřebčína. Chtěl Cedru získat a mě pak postupně přicházely problémy. Nezbývalo nic jiného, než že jsem s Cedrou přes noc utekla. Ano, utekla. Jiní moji známí mi opět pomohli. Sehnali pro Cedru nové ustájení, sehnali si přívěs a tato dvojice- zubař a restaurátorka mi večer Cedru za hustého sněžení odvezli pryč. No a já jsem si sbalila věci a do rána jsem byla pryč také. Nedala jsem se.

 

Bylo před vánocemi a naše další přechodná stáj byla u člověka, ke kterému když jsem přijela, tak jsem zjistila, že to je jeden z lidí, kterému jsem připravovala mladou kobylku na zkouška právě v hřebčíně Jennissen. On mě proto znal, proto mi pomohl a já nevěděla, že jedeme k němu. Náhoda !!!

A tak jsme přechodnou dobu zůstali v malé vesničce Untergermaringen. Ne dlouho. Musela jsem vydělávat peníze, abych Cedru uživila a sebe také. A tak jsem si sehnala místo nedaleko odtud. Byla to v minulosti stáj zvučných jmen : Ludger Berbaum, Ralf Schneider a Elmar Gundel, ano byla to stáj v Buchloe, majitelem byl Alexander Moksel.

V době, kdy jsem tam s Cedrou přišla už zde působil jen Elmar Gundel. Ale obrovské stáje, neskutečně veliká hala a tvrdý režim v ježdění byly dalšími nezapomenutelnými zkušenostmi....

Blížilo se jaro a já věděla, že Cedra může závodit. Také jsem věděla, že je dosti vyjímečná. A tak jsme se po dlouhých útrapách a po nebezpečné cestě v únorové vánici a po útěku z hranic dostaly zpět domů..... Do karantény v Uhříněvsi.

Mnoho lidí bylo z Cedry unešeno. Přijela osvalená, ostříhaná, bílá. Každý se měl ptal, co to mám za Miltona..... Po ukončení karantény jsem vyrazila s Cedrou na první halové závody do Humburk. Skákala jako pták, jen byla trošku koukavá na různé barvy a profily. A to asi byl ten handicap minulosti, jako by se těch skoků bála. Když skočila, byl to pták, ale nebyla nejjednodušší na ježdění.

Chodily první nabídky od kupců, bylo to ještě v době, kdy tady nebyl takový přísun zahraniční krve, jako nyní....

A tak jsme s Cedrou měly spoustu mašlí, přišlo i pár slziček, kdy jsme i pro Cedry „nálady“ zažily i méně zdařilé  parkury.

Čas běžel a my se šplhaly do vyšších soutěží. Chvíli jsme také startovali za Tarpan Odolena Voda. Měli jsme dosti umístění v parkurech do st.“L“. Přišly samozřejmě i problémy, Cedra byla opravdu osobnost, která se nerada podřizovala okolnímu světu. Tak jí nějaký čas jezdil i Mirek Půlpán, který měl působiště právě v Mělníku. To se stalo pro mě osudným. Cedru jsem převezla na Podkovu do Mělníka, našla jsem si tu práci a bydlení.

Cedra Mirkovi vyhovovala. Nějaké parkury vyhráli, dokonce velmi rychle skákali parkury st.“S“. Hned první „S-ka „ šli spolu velmi dobře, za chybu, dvě. Skákali na velkých závodech v Hradci Králové, Opavě, Ostravě. Já jsem měla radost, že je přeci jen dobrá. I když bylo období, že mě „přestala“ na závodech brát vážně, bylo vidět, že potřebuje pevnou ruku a pak to jde. Nezapomenu například na závody v Plzni, kdy Cedra přešla čisté „S“ v konkurenci jezdců jako je Jindra, Opatrný, Doležal apod. Bylo to pěkné období !

 

Jedním z největších úspěchů byl Skok mohutnosti při závodech na Mělníku, kdy se Mirek s Cedrou, co by šestiletou, rozeskakovali na zdi vysoké 182 cm !!!! společně s Jiřím Skřivanem na Gargano Weppol. Gargano byl tehdy lepší, ale já jsem opravdu viděla onoho bílého Miltona.

 

Pak přišlo období, kdy Mirek Půlpán odcházel z mělnické stáje. Otázka byla, co s Cedrou dál. Mám s ní zase skákat já, nebo jí dát jezdit nějakému profesionálovi? Nakonec jezdil Cedru v několika parkurech i zms.Jiří Pecháček. Parkury byly zpočátku opravdu famózní. Pak jsme se ale s p.Pecháčkem domluvili, že přeci jen není Cedra ve výsledcích vždy stoprocentní a tak jsem si jí vzala zpět domů. Na Mělník. Absolvovaly jsme spolu ještě mnoho parkurů. Startovaly jsme za JK Mělník, po získání našeho Království už za mojí stáj. Hned konec sezóny 1997 a počátek sezóny 1998 byl úspěšný, protože jsem s Cedrou absolvovala několik  parkurů st.“S“. Vše klapalo, měla jsem radost. Měla jsem choutky na Mistrák. Bylo období, kdy jsme se dobře umísťovaly v parkurech st.“L“.

 

Pak to zase na chvíli přestalo fungovat, Cedra byla dosti nevyrovnaná. Strávily jsme spolu jednu drsnou zimní přípravu pod vedením trenéra Pavla Svobody, kdy jsem se snažila být opravdu její šéfovou, ne ona mojí. Byla to dřina. Zkraje sezóny 1999 to opravdu fungovalo. Bylo to těžké, ale stálo to za to. Už v zimě jsem se ale rozhodla, že Cedře najdeme ženicha, a budeme mít hříbátko. Měla jsem pocit, že by jí to i prospělo. a tak nastalo období připouštění, vozili jsme Cedru vždy někam pryč a už neměla tak pravidelný trénink. Věděla jsem, že to tak nejde. Buď sport nebo hříbě, obojí se nedalo zvládnout. A tak jsme Cedru od února připouštěli. Našli jsme holandského hřebce, který stál u p.Müllera. Byl nádherný,s dobrou výkonností ve sportu a já se těšila na hříbátko....

 

Nějak se to nedařilo a já jsem byla už trošku zoufalá.....Najednou mi jednoho dne zazvonil mobilní telefon.... Zavolal mi jeden pán ze Slovenské Republiky, že shání koníka pro dvě malé dcerky..... Viděl naše, ještě nehotové webovské stránky... Napadla mě Cedra, i když to bylo tak, že jsem jí vlastně nechtěla prodat.....Přišlo obrovské rozhodnutí...... Ukončit onen snad nekonečný příběh našeho soužití, našeho „boje“ i našich vítězství ???? Nevěděla jsem. Bála jsem se, že to bude líto i Honzové sestře Zuzce, která se na Cedře naučila jezdit. Měla jsem v hlavě zmatek.... Mám se s ní navždy rozloučit nebo ne ???

Zvážila jsem všechna pro i proti, tisíckrát jsem si přehrála ve své hlavě onen neskutečný příběh... Ale měla jsem pocit, že Cedra by konečně mohla najít své místo, kde by opravdu byla obdivována její krása, kde by mohla učit jezdit malé holčičky, tak jako Zuzku, že by se mohla stát miláčkem v rodině..... A tak jsem svolila........Po naší dlouhé společné cestě od obsednutí, od uzdravení se, po nekonečně mnoho výdajích spojených s pobytem Cedry v Německu, po prvním „Z“ parkurech až po prvních společných „S“ parkurech, jsem se rozhodla se Cedry vzdát.....Prodala jsem jí..... A tak jsme jí září 1999 odvezli s Honzou a jeho tatínkem na východní Slovensko.....

 

Jak mě bolí, když nyní slyším, že ve sportu je nulová !!!! Nemohu za to, že není robot, který by s malými dětmi skákal parkury sám, jako kdejaký „tupec“.... Potřebovala vždy pevnou ruku a pak dokázala zázraky.....

Tak jen tiše doufám, že jí mají alespoň rádi, a že si alespoň váží toho, že je výborná učitelka pro děti alespoň doma......

Svojí výkonnost dosáhla a né zanedbatelnou.

A tak to je konec příběhu o bílé královně, o její hrdosti, talentu i bojovnosti.....

Byla krásná  a já kromě ostatních pocitů nezapomenu ani na ten, kdy byla Cedra dva roky po sobě vyhlášena nejkrásnějším koněm oblasti na Dni koní na Mělnickém náměstí...............

 

Díky za to dobré i špatné, co jsme spolu prožily, krásná Cedro !!!

 


Pár vět po letech:


Svět se mění a potřeby lidí kolem koníků také. Když Cedra dosloužila i novému slovenskému majiteli, dostala se tam, kde si jí celá léta přáli. K panu Kubištovi do Humburk, do jeho chovného stáda. Cedru, aniž jsme to již mohli nějak ovlivnit jsme vezli na Slovensko březí po Great Pleasure. Hříbe se mi již nepovedlo získat. Po letech vím, že v jeho sedle, v sedle hřebce po Cedře GORDONA startuje pan Kuchár, a v roce 2010 dosáhl Gordon výkonnosti „T“ !!!


Cedru jsem jako zasloužilou matku viděla na podzim v roce 2009 ve stádě pana Kubišty v Humburkách, viděla jsem i všechny její krásné šimlaté potomky (hřebce). Z bílé dámy je sice babička, ale věřte, že mi i slza ukápla, kdy mi Cedra po dlouhých letech na pastvinách dala po „Cedro dej mi pusu“ piskem polibek na nos….. Koně mají neuvěřitelnou pamět……………….