Jak se Vlaďka dostala ke koním

„Lidé tvořili dějiny světa z koňského hřbetu“..........

 

    V historii lidstva se tato věta opakovala v mnoha knihách a pojednáních. Koně doprovázeli člověka na každém kroku, napomáhali mu v bojích, byli využíváni jako dopravní prostředek.... Dusot kopyt a vlání koňských hřív se přenesl až do současné doby plné hlučících automobilů, do doby plné stresu a shonu. Na mnoha místech, kde byli k práci využíváni koně je vystřídali moderní traktory. Dějiny lidé dnes již také z koňského hřbetu netvoří, ale něco tu přeci jen zůstalo: tisíce lidí na zemi, kteří se právě i v této době dokážou zastavit, zahledět se do hlubokých koňských očí a s láskou se dál snaží chovat, šlechtit a využívat koně pro své potěšení.

    Existuje mnoho sportovních disciplín,kde si neměří síly jen člověk s člověkem, ale k oné rychlosti, vytrvalosti a síle využívá právě onoho čtyřnohého kamaráda - koně. Koňská krása a ušlechtilost učarovala obrovské množství lidí. Mezi nimi jsem i já....

    Kdy to vlastně začalo? Ani nevím. Narodila jsem se s geny, které předurčují lásku ke koním. Asi jsem jí podědila po dědečkovi. Místo panenek jsem každý rok k vánocům chtěla koníka, pastelkami jsem často malovala sebe na obrovské  louce mezi koňmi....

    Sen se mi vyplnil. Když mi bylo 10 let, to bylo v roce 1984, začali mně rodiče vozit do malého oddílku nedaleko Prahy – do Jezdeckého klubu Chomutovice při JZD Modletice. Byla jsem tam tehdy jediné dítě mezi téměř dospělými. Začala jsem poznávat lidi kolem koní, začala jsem se učit starat se o koně a JEZDIT !!!! Konečně se mi splnil sen ! Po náročné práci ve stáji pak přišla vždy výuka na lonži, pak ježdění volně po jízdárně, první překračování kavalet, první přeskočení barevných překážek, první vyjížďky, první pády.....  Vše mě naplňovalo absolutním štěstím, bylo to něco úžasného, když jsem se coby malá holka mohla rozcválat rozkvetlou loukou, vítr si pohrával s koňskou hřívou a dusot kopyt plašil srnky v lese...

    Díky trpělivosti mojich učitelek jsem ve 13-ti letech zdolala ZZVJ, a to v Březnici. Půjčili mi kobylku Vislu, která mě celkem poslouchala na drezúrním obdélníku a pak mě přenesla přes malý parkurek. To jsem na ní seděla tenkrát poprvé v životě. Zdoláním ZZVJ se mi v mých 13-ti letech otevřeli sportovní ambice. Následovali moje první parkury na koních BORNEA, FLÉTNA, ŠANSON a SANDRA... První pentle ze závodů, první slzičky štěstí... Podzim byl vždy zakončen Hubertovou jízdou. V roce 1989 jsem vyhrála Hubertovu jízdu v Třebohosticích. Roky ubíhaly, občas jsem jela nějakou drezúrní úlohu s Borneou. Dál jsem přebírala zkušenosti od dospěláků kolem mě. Jsem jim za to velmi vděčná. Doufám, že si na mě ještě dnes vzpomenou mimo jiné Alena Uzlová, Sváťa Škroníčková, ing. Malina a spousta dalších.....

    V roce 1990, kdy se v zimě celý JK stěhuje do Popoviček, kde vyrostla velmi pěkná stáj. Hned po vánocích však odcházím „do světa“. Protože jsem odešla na střední školu do Prahy, začínám docházet do TJJ Žižka Praha, kde jsem se dostala do družstva ing.Žizky. Nabírám nové zkušenosti, hltám sportovní možnosti každým pórem svého těla. Několik parkúrků do stupně “L“ jsem absolvovala na koních LINBERT,DALLAS a SCOT. Právě Scota jsem si velmi vážila. Byl to profesor v letech, ale dal mi obrovskou školu...Tento malý folblutek byl velmi šikovný.Ne jen tak náhodou vyhrál MČSR v roce 1986 s Ivankou Šaškovou. Doufala jsem, že i mě se splní další sen - zúčastnit se mistrovství republiky pro dorost, ale nepovedlo se. Místo toho dostávám nabídku v té době od velmi známého jezdeckého klubu - Pražského jezdeckého klubu Zahradnictví, kde jsem zařazena do družstva pana trenéra Balcara. V tomto oddíle to byla pro mě další obrovská škola !  Vždyť právě odtud pochází jezdecké umění Tomáše Navrátila, jezdili zde i Luboš Vondráček, Miroslav Půlpán a spousta dalších. Právě tady jsem konečně zažila jaké to je skočit velký skok, setrvat malý okamžik v absolutní rovnováze s koněm nad skokem. Právě tady jsem dostala možnost jezdit v práci a pak několikrát i na závodech koně RENATA a TORO, v této době začínal dokonce LYNSCH a ESPRIT. Právě tady jsem se chtěla usadit, měla jsem pocit, že právě tady je ta pravá příležitost začít konečně opravdu závodit. Moje přesvědčení vystřídalo zklamání. Jezdecký klub Zahradnictví se rozpadá, stěhuje se z Dejvic do Tuchoměřic a do Chaber. Ale hlavně pan Balcar, Tomáš Navrátil a Míra Půlpán odchází do Svinčic.

    Ani já jsem nevěděla,co teď. Nedokázala jsem se smířit s tím, že by měl být všemu konec. A tak jsem sebrala všechnu svojí odvahu a zajela jsem do Turska, kde ještě v roce 1992 měl ustájeny koně pan Pecháček, v té době stále náš nejlepší jezdec, reprezentant ČR. Požádala jsem pana Pecháčkova o pomoc a tak jsem několikrát do týdne a hlavně o sobotách a nedělích cestovala z Čestlic u Průhonic přes Prahu do Turska právě k panu Pecháčkovi. Věděla jsem, že tady končí  moje sportovní ambice, ale byla jsem velmi šťastná, když jsem mohla pozorovat právě „Mistra“ pana Pecháčka v práci s koňmi. Pomáhala jsem i Ivance Šaškové, která u pana Pecháčka pracovala jako Bereiter. Bylo mi ctí jezdit a pracovat s koňmi jmen jako ELÁN, FENOMA a ROSARIO či olympijskou účastnici GARTU. Bylo to opravdu senzační ! A moc za to děkuji !

    Přišla ale sezóna a mě, i když jsem jezdila pomáhat i panu Pecháčkovi na závody, se začíná stýskat. Bylo mi líto, že nezávodím, myslela jsem, že se s tím smířím, ale pořád mě to lákalo natolik, že jsem začala hledat ještě nějakou příležitost jezdit a skákat. Ale protože jsem byla v roce 1992 s Pecháčkovými na závodech ve Weidenu – s Elánem a Chorokem, viděla jsem tehdy poprvé na vlastní oči ten obrovský rozdíl, byla jsem rozhodnuta, že až odmaturuji, pojedu pracovat do SRN ke koním. To bych ale předbíhala, vždyť jsem měla teprve maturovat !  A tak se učím,  jezdím do JK Uhříněves a dál k panu Pecháčkovi. Je toho moc, ale stojí to za to ! Začínám znovu závodit parkury do 130 cm, zvládám maturitní zkoušku a pak ? Díky panu Pecháčkovi odjíždím tentokrát opravdu DO SVĚTA - k velmi dobrému jezdci Thomasu Mühlbauerovi ( juniorský mistr Evropy ) do Kötztingu.