a odešla za zkušenostmi do světa

Vlaďka odchází získávat zkušenosti do světa ...

 

Práce u Thomase Mühlbauera byla zajímavá, ale velmi náročná. Byla jsem zvyklá práci ve stáji, ale přes to byl pro mě začátek u Thomase dosti tvrdý. Od rána do večera ve stáji i mimo ní. Hned na začátku jsem zastihla sklizeň sena a slámy, a tak to bylo na mě, co by na dívku po maturitě, vskutku dost. Vydržela jsem. Po onom hrůzy plném rozběhu jsem začala vnímat právě ony rozdíly mezi trénováním koní v Čechách a v SRN, bylo mi přiděleno šest koní, se kterými jsem musela denně pracovat. Po vymístování stáje se jezdilo až do večera, pomáhali jsme i Thomasovi, protože právě tato stáj žila z jeho velmi dobré pozice v Německém jezdeckém sportu. Měla jsem možnost pracovat s koňským materiálem ze světově známých krevních linií, jako je např. PILOT, GRANNUS, POLYDOR, LANGRAF I, RASSO apod. Pracovala jsem s koňmi převážně mladými, tzn. od obsednutí po základní výcvik, i s koňmi staršími, kteří již byli zaběhnuti v parkurovém sportu. Bylo mi velkou ctí pracovat s Thomasovými koňmi, protože to byli opravdu koně velmi dobré sportovní výkonnosti. Zažila jsem jejich trénink, nahlédla jsem pod pokličku onoho tajemství, jak je možné, že němci mají tak velmi dobře proježděné a prostupné koně.

Občas jsem vystřídala Thomasovu pomocnici a několikrát jsem byla s Thomasem na velkých závodech např. Gratzu (A), ve Warendorfu, Hannoveru apod. Bylo absolutní samozřejmostí, že jsme snídali s Ralfem Schneiderem, na opracovišti jsem stavěla skoky s Ludgerem Berbaumem. Viděla jsem např. ve Warendorfu, jak se rozeskakují oni světoví MISTŘI sedel na skocích vysokých 160 cm – Ludger Berbaum, Franke Sloothak a Otto Becker. Bylo to neuvěřitelné. Myslím, že u nás takovou podívanou nikdy neuvidíme.... Tleskající tribuny, davy lidí, kteří napětím vstávají ze sedadel. Úžasné ! Právě to všechno, co jsem u Thomase měla možnost zažít byla velká zkušenost. Spousta dřiny a slz, na druhou stranu krásné bydlení v malebné krajině v Bavorském hotýlku a k tomu všemu spousta zážitků, které mi nikdo nikdy nevezme. U Thomase jsem byla více jak rok. Oslavila jsem dvacetiny a měla jsem pocit, že už jsem toho prožila tolik, že byl čas navrátit se domů.

 Bylo mým snem zhodnotit zkušenosti na českých kolbištích. Mým působištěm se stal opět JK VÚŽV Praha Uhříněves. Vrátila jsem se do sedla koně Salamandr a získala jsem dobrou klisnu CARMEN. Hned první závody po návratu od Thomase Mühlbauera mě potěšily, jelikož se mi podařilo s pomocí klisny Carmen vyhrát Velkou cenu Vlkavy – horské kolo. Sezóna tedy začala pro mě velmi slibně. Startovala jsem v soutěžích „ZL“, „L“ a „S“. V této době jsem měla pocit vyježděnosti a chtěla jsem pracovat v Čechách v nějaké jiné stáji. Nemohla jsem ale sehnat „stáj na úrovni“ a tak jsem nastoupila na Vysokou školu zemědělskou, a začala pracovat v oblasti Filmového festivalu. Koníci byli toto období chvíli jen mým koníčkem. Velmi mě mrzelo, že nevyužívám kromě německého jazyka právě těch pracně získaných zkušeností s koňmi.

Netrvalo dlouho a od kancelářského stolu mě vytáhla asi po čtvrt roce ( červenec 94) nabídka z nově vybudované stáje Sparta Mach Chotýšany. Začala jsem se tedy věnovat opět tomu, co bylo mým snem. Dojížděla jsem do tehdy ještě neznámého sportovního areálu pana Macha, do Chotýšan. Po ranním úklidu stáje, kde bylo v počátcích této dnes již věhlasné stáje deset koní, jsem se věnovala ježdění asi tak 6 koní. Tehdy nebylo v Chotýšanech ještě pískové kolbiště, nýbrž obyčejná louka pro tréninkový parkur a krásný drezúrní obdélník. Pracovala jsem opět většinou se začínajícími  nezkušenými koňmi. Každý druhý den jsem jezdila domů, proto jsem zároveň neopustila ani oddíl VÚŽV Praha Uhříněves. Držela mě tam totiž toho času přidělená 3-letá klisna CEDRA, kterou jsem na jaře po půlročním lonžování obsedla . Na podzim jsem z Chotýšan odešla. O důvodech se nebudu rozepisovat. Jen si dovolím podotknout, že tenkrát jsem vůbec netušila, že se z Chotýšan stane takový jezdecký areál, jakým je dnes.

Nastal pro mě opět problém, co dál. Studovat VŠ, pracovat a kde? Najednou se vše opět vyřešilo úplně samo. Zavolala mi kamarádka ze SRN, kterou jsem poznala právě díky pobytu u Thomase Mühlbauera a zvala mě na sportovní stáž i s mladou klisničkou Cedrou. Bylo to opět pro mě veliké rozhodnutí. Cedra měla díky autonehodě sádru na noze. Čekala jsem, až jí sádru sundáme. Ani se nestihla okoukat a už jsme spolu putovaly 500 km od nás, za Mnichov, do vesničky nedaleko Dachau, kde jsem měla pro Cedru připravený box. Po velkých útrapách s hraničními papíry a veterinárními testy jsme se ocitly já a čtyřnohá bílá kamarádka v cizím světě. Opět jsem pracovala ve stáji, jezdila koně. Čekala jsem až se uvolní místo v jedné velké stáji u Dachau.A stalo se. Nastalo moje první stěhování sebe a Cedry o 20 km vedle. Dostala jsem se do velmi pěkné, komerční stáje , kde bylo 110 koní, několik stájí, dvě haly, venkovní jízdárny, krytý lonžovací kruh, solária pro koně, kolotoč. A spousta milých a sympatických lidí.

Pracovala jsem pro zdejšího jezdce a učitele jezdectví pana Martina Wenzella. Ocitla jsem se mezi dívkami Jezdecké školy, měla jsem pěkné bydlení a spoustu dalších známých. Režim nebyl jednoduchý. Protože jsem tam nebyla sama, ale s CEDROU, musela jsem si nějakým způsobem odpracovat její náklady. Tak jsem do snídaně místovala 14 boxů, po snídani jsem jezdila Wenzelovi  parkurové i prodejní koně. Na hale jsem byla až téměř do večera. Někdy jsem pracovala i z 7-8 koňmi za den, večer jsem ještě dávala jezdecké hodiny pro lidi ze zdejší jezdecké školy. Dosti náročný koloběh, ale opět spousta dalších zkušeností a příležitostí jak na sobě zapracovat. Po několika měsících mě však zlákala stáj hřebčín JENISSEN u Augsburgu, a tak s pomocí nových přátel, stěhuji sebe i Cedru do pro mě opět nového prostředí. A opět spousta nového: připouštěcí stanice, plemenní hřebci, laboratoř, hříbata, dospívající koně, parkuroví i prodejní koně. Vše bylo naakumulováno do jednoho prostoru. Opět jsem dělala vše, abych si levněji zaplatila pobyt kamarádky Cedry. Myslela jsem, že se mi v dobrém vrátí pak její působení na českých kolbištích. Pracovala jsem opět se spoustou koní, obsedala jsem spolu s Josefem Kuchárem mladé koně. Největším oceněním pro mě bylo, když jsem mohla koně předvést kupci a koník se pak prodal. Zaměstnaným jezdcem byl toho času Manfred Herzog, opět jeden ze stopadesátkařů. V SRN skáče snad každý parkury stupně “T“ ......

Tady bylo pro mě dosti zajímavé využití i mého SŠ vzdělání, neboť jsem pomáhala i v laboratoři, kde bylo kontrolováno a zmrazováno semeno plemenných hřebců. Znovu jsem dostala možnost porovnávat jezditelnost rozličných plemen koní, jako například bavorské teplokrevníky, hannoveráky, holštýnské plemeno, westfálské koně, oldenburské koně atd... Bylo to vše bezvadné. Začala jsem si zařizovat Mezinárodní licenci pro možnost startů na koních v SRN. Pak došlo ale k mému zklamání a nepohodnutí se s majitelem stáje a já utíkám přes noc i s CEDROU, za pomoci získaných přátel asi o 60 km dále, směrem na Buchloe. V Buchloe jsem pracovala ve stáji, která měla pár let zpět zvučné jméno, ve stáji Alexandra Moksela. Ještě v době, kdy jsem pracovala u Thomase Mühlbaera jsem s ním zde byla na závodech. V té době tu pracovali „mistři sedel“, které dodnes vidíme na světových kolbištích – jako je Ludger Beerbaum, Ralf Schneider a Elmar Gundel. Tehdy mě vůbec nenapadlo, že se sem ještě vrátím tentokrát pracovat a navíc se svým vlastním koněm. Obrovské stáje již nebyli přeplněny koňmi zvučných jmen, jako například Classic Touch, kterého jsem tady ještě viděla běhat ve výběhu. Některé stáje byly prázdné a to proto, že Beerbaum i Schneider odešli na sever do velkého jezdeckého dění. Zůstal tu jen Elmar Gundel a několik soukromníků s koňmi. Pracovala jsem tedy ve stáji soukromé, měli jsme 12 koní německých i ruských původů. Opět jsem jezdila koně v práci, fascinovala mě hala 100 x 40 m a práce s koňmi pana Gundela a jeho Bereiterů.

V Buchloe jsem zůstala i s Cedrou do jara 1996, pak jsem se vrátila domů, neboť Cedra byla 5-ti letá a chtěla jsem s ní začít skákat na českých kolbištích. Vracela jsem se 28.2. v nejhorším počasí pro převoz koně přes hranice 500 km daleko. Po nemalých problémech na hranicích se mi Cedru konečně podařilo navrátit do ČR. Po karanténě Cedry jsem začala opět působit ve stáji VÚŽV Praha Uhříněves. Na ježdění mi byla přidělena i klisna Cindy, polosestra Cedry po Walzerkönig. Obě holky začaly skákat, Cedra co by 5-letá, Cindy 4- letá. Chtěla jsem dále pracovat s koňmi, vyzkoušet opět to, co jsem se naučila, jestli vůbec něco. Přála jsem si se dostat do tehdy nové stáje Tarpan Odolena Voda. Nikoho nepotřebovali. A tak jsem vyhrála konkurz v jedné firmě a začala jsem pracovat jako asistentka generálního ředitele. Trochu velký skok. Asi 2/3 dívek by bylo za toto místo šťastné, ale mě to však pořád táhlo ke koníkům.

Konečně přišla šance. Uvolnilo se místo ve stáji Tarpan Odolena Voda a tak jsem začala pomáhat s koňmi Danielu Voksovy a Vildovi  Hadžiovy. S Cedrou jsem také skákala za Tarpan, trénovala jsem s     pane Reimondem a dále pak s panem Šteinem. Práce mě bavila, přišly však zdravotní problémy a já jsem opustila každodenní pracovní náplň s koňmi. Alespoň částečně. Ještě jsem byla asi dva měsíce v jedné německé stáji nedaleko hranic. Zde byli převážně chovní hřebci, rovněž zajímavé, protože nejen že závodili, ale účastnili se i různých předváděcích akcí. Cedru jsem měla v Chebu.

Pak jsem se vrátila a byla jsem nějaký čas u dostihových koní ve stáji u Janovic nad Úhlavou. Ze Šumavy jsem se odstěhovala s Cedrou zpět do VÚŽV, ale pak jsem dostala příležitost Cedru přemístit na Mělník do jezdeckého klubu. Cedru začal jezdit Mirek Půlpán, já jsem jezdila jeho koníky po odpolednách. Nakonec jsem si našla na Mělníku práci a odpoledne jsem jezdila 4-5 koní. Závodila jsem s několika koňmi, ale jen v soutěžích do st.“L“  například se  Salkou, Lucií OCF, Atomem, atd....

Pak přišla osudná změna. Mirek Půlpán odchází do zprofesionalizované stáje Chotýšany. Jezdila jsem spolu ze Zuzkou Zelinkovou pod vedením Jiřího Skřivana. Pak ale přišla neuvěřitelná šance přestěhovat Cedru a poničku Bělku ( kterou vyhrál můj přítel na plese ) do vlastních prostor. Já si vlastně čím dál tím víc uvědomuji, že se mi právě tím splňuje můj sen z dětství. Mít vlastní království, začleněné do přírody, s výběhy, a se vším, co ke koníkům patří.